World behind the walls - CHAPTER 03

25. února 2018 v 12:28 | Percabeth |  World behind the walls
CHAPTER 03




"Copak děláš?" "Snídani. Určitě máš hlad."

Sedla jsem ke stolu, protírajíc oči, zatímco Bill přede mě postavil talíř s jídlem. "Hm.. voní to hezky.."

Pustila jsem se do jídla. Poté se šla převléci a s Billem jsme vyrazili k bariéře.

"Tudy je to nejblíž," ukázala jsem a vyšli jsme ke kraji mého území.

"Jak ses vyspal?" "Fajně. Pořádně jsem se prospal." "Kam chceš jít, až budeme venku?" zeptala jsem se ho.

"Nevím, první se tam musíme dostat." Už jsme se skoro blížili k bariéře.

Mohutná černá stěna se jen zvětšovala a zvětšovala.

Byli jsme už natolik blízko, že bychom se mohli té stěny před námi dotknout. Ale zastavili jsme se.

Natáhla jsem ruku skrz tu zeď a mírně se lekla, když jsem nic nenahmatala. Slepě jsem rukou po něčem drápala a náhle se ocitla v bariéře. Byla tak tlustá, že jsem se v ní mohla i otáčet. "Páni." Pak jsem pohlédla směrem ven. Bill se za mnou stále neobjevoval, tak jsem tedy vyšla první.

To, co bylo za bariérou bylo zcela mimo mým představám.

Most vedl kolem všech naších kójí, které zvenku vypadaly stějně, jako zevnitř. Ten úchvatný přechod měl žlutozelenou barvu a vypadal, jako kdybych chodila po skle. Bylo stále divné, že Bill pořád nevyšel, tak jsem se vrátila zpátky. Zůstala jsem jednoduše zírat. Opíral se o stěnu, jakoby to byla obyječná stěna, o kterou by se opíral třeba v domě. "Jak?" "To netuším. Mám ale takový pocit, že to je další z nástrah "rodičů." "Myslíš?" Ukázal na stěnu za ním. "Co bys řekla?" "Že si s námi jednoduše hrají a ten, komu se tohle nemihne hlavou, je jednoduše divný." "To já si říkal celou cestu až sem." Povzdechla jsem. "Bez tebe nikam nejdu." Pousmál se. "Zůstaneme tady a zjistíme, co dál. Třeba nám nechají nějaké znamení." "No, nebyla bych moc ráda, kdybych věděla, že nás jen sledují. Určitě se nám vysmívají a vymýšlejí další zákeřnosti."

Bill pomalu přikývl. Pak se narovnal a položil mi ruku na rameno. Podívala jsem se do jeho jasně hnědých očí. "Zvládneme to, když zůstaneme spolu." Uvěřila jsem tomu. Byla jsem si naprosto jistá, že s ním bych se pokaždé cítila v bezpečí. Nevím, jak jak jsem na něj zrovna koukala, ale v jeho očích jsem zahlédla pobavení. Uhnula jsem pohledem. "Půjdeme domů? Třeba bude něco zajímavého v telce." "Jasně."

Tentokrát se dal do vaření Bill a já jsem zůstala sedět u televize a snažila se dozvědět něco nového. Měla jsem ji nahlas tak, aby bylo slyšet i do kuchyně. "Copak už není, co jiného tam dávat?" Pokrčila jsem rameny. Pak mi došlo, že to Bill neviděl. "Co já vím," odpověděla jsem. "Jestli to náhodou nevede nějaký robot. Za tu dobu, co jsme tady, se toho mohlo stát a změnit hodně."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama