World behind the walls - CHAPTER 01

17. února 2018 v 16:47 | Percabeth |  World behind the walls
CHAPTER 01



Každý z nás měl svou kóji. Své území. Říkalo se nám předurčení. Abych to vysvětlila, po vyhlazení země se menší skupina přeživších - imunních, rozhodla rozdělit své potomky do zvlášť daných území. Každá kóje ve které žijeme je ani ne kilometr veliká. Každý má svou vlastní. Bylo nám řečeno, že je to pouze pro nše bezpečí. Někteří vylézají ven a prozkoumávají okolí, nebo se ve strachu sanží najít cestu skrz tyto prokleté hradby. Někteří, ti odvážnější a rozumější zůstavají ve svých kójích a učí se bojové taktiky nebo podobné věci potřebné k přežití. Ještě nám naši "rodiče" řekli, že jsme předurčení a je nám osudem, že do žádného jiného úseku nesmíme vstoupit, pokud ten v tom úseku není ten pravý, jestli chápete. Spousta lidí tomu nedokázalo uvěřit, protože přecejen, aby nás rozdělovala jen osudová pravá láska.. takovým způsobem. Jak to vůbec můžou vědět?? Občas jsem byla zamyšlená daleko více, než li 100 lidí dohromady. Myslím, že jsem tomu postupem času začínala věřit, jelikož za tu dobu, co žiju zde u mě nikdy nikdo nebyl.

Až toho dne..

Seděla jsem u řeky jako každý den. Myla jsem si obličej a měla nohy ponořené ve vodě. Řeka se táhla až k mostu, na který jsem zatím ani jednou nevstoupila a táhla se až do kdoví kde. Tam končila bariéra. Jen se tam vlnila masitá obrovská šedočerná stěna.
Vždycky jsem z ní měla husí kůži. Ale pokaždé, co jsem na tu obrovskou věc, oddělující mě od světa koukala, přemáhala jsem se, abych se nepodívala, co je za ní. Za těch 18 let jsem to ještě neudělala. Něco mě pokaždé drží zpátky.
Když jsem koukala tím směrem, někde tam na druhé straně břehu se mihla šmouha člověka. Lekla jsem se, vyskočila, popadla svůj luk a přehodila přes rameno. Šíp jsem křečovitě svírala v levé ruce a pomalu šla se schovat do stínů stromů hned za mnou. Propíjela jsem očima tohoto záhadného člověka. Vypadal jako muž.

V mé mysli vřelo hodně otázek. Hlavně ta, jak se tady mohl dostat. Vždyť je zde bariéra. Jediná možnost byla.. Zarazila jsem se a když jsem si to uvědomila, znovu jsem si ho prohlédla. Byl vcelku zajímavý a pohledný. Jeho kštice černých vlasů mu padala do očí, když se pro něco shýbal.

Zvedal nůž. S jeho černými rukavicemi svou ostří přejížděl sem a tam. Přitom pozoroval okolí. Věděla jsem, že si mě nevšimne. Byla jsem dobře ukrytá. Pomalu jsem se ale rozhodovala, že se ukážu na světlo. Vypadal celkem ztrhaně. Jeho černý dlouhý kabát až po kolena mu zakrýval jakési zranění na zádech. Poznala jsem to na jeho způsobu chůze.

Chtěl se posadit k řece, ale to už jsem vyšla ze stínů. "Kdo jsi?" Všiml si mě hned a nějak se nezalekl. "Ahoj. Jsem Bill a taky jsem rád, že mě nezdravíš zbraní." Chvíli jsme se navzájem propíjeli pohledy.

Nakonec si sedl. "Jak se jmenuješ záhadná dívko?"
"Jsem rebecca. Odkud jsi?"

"No.. je to sem celkem štreka. Řekl bych tak 30 km na jih."

"Panejo. Tos nechtěl vzdát viď?" "To byla jedna věc." Povytáhla jsem obočí. "A ta druhá?" optala jsem se. "Venek je plný nástrah. Nejednou jsem to schytal." "Jaké to tam je? venku.." Tentokrát povytáhl obočí on. "Ty jsi ještě nebyla venku?" "Ne, nebyla jsem dost odhodlaná a ta věc.. s tou láskou mě nějak nenabudila. Měla jsem hlavně strach. Co by venku mohlo čítat. Když nás před tím zavřeli sem."

"Tohle není kvůli tomu, že by bylo venku nějaké nebezpečí. "Rodiče" se postarali, aby zde nic nezůstalo a já.. po své dvoudenní cestě ti to můžu sám dosvědčit."

"Takže..," upravila jsem si neposlušnou afinu, "je to zde uzavřené."

"Jen z důvodu toho, že sem může vkročit jen ta pravá láska."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pure_Shadowhunter Pure_Shadowhunter | Web | 19. února 2018 v 22:33 | Reagovat

krásný začátek ... přemýšlím, co mi to připomíná :-) ... jdu si přečíst další :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama